Až do svého připojení k Praze v roce 1922 byly Hodkovičky malou vesnicí. Dokonce tak malou, že se při vytváření politických obcí v polovině 19. století spojily s ještě menší Lhotkou, Novými Dvory a Zátiším. Hodkovičky v té době tvořilo jen 127 domů a necelých 1200 obyvatel.
Nikdy neměly typický městský ráz, v historických pramenech jsou vždy zmiňovány jako osada s několika chalupami, rybníkem a mlýnem. Také připojené Nové Dvory byly původně především velký statek a Zátiší (dříve Klánov) tvořilo jen několik vil pražských měšťanů a restaurace.
V minulosti měnily Hodkovičky často svého majitele. Podle Kroniky Královské Prahy a obcí sousedních byla malá vesnička ležící mezi Braníkem a Modřany prebendou vyšehradského kanovníka. Tu však Václav I. v roce 1245 zrušil a Hodkovičky daroval vyšehradské kapitule. Později byly dokonce dány do zástavy a v roce 1368 i do pronájmu kanovníku Janovi. Z tohoto roku se zachoval popis podle něhož „to byl dvůr ohrazený zdí a uprostřed dvora stála kamenná věž“. Jednalo se zřejmě o vodní tvrz na ostrově rybníka, který památkáři lokalizují mezi Vltavu a ulici V Hodkovičkách.
V roce 1420 zabrali Hodkovičky jako církevní majetek Pražané, jejich majitelem se stal mincmistr Jakub Všerub. Při dělení zabraných statků mezi obě pražská města připadly Hodkovičky Novému Městu, od něhož je koncem roku 1432 převzal Jan Chrast. Již o pět let později (1437) však císař Zikmund zapsal zdejší dvůr Mikulášovi z Tuhance, maršálku královny Žofie, po té připadly opět vyšehradské kapitule. Ta dvůr v Hodkovičkách za 40 kop grošů pražských a 5 kop grošů ročního úroku postoupila Václavovi z Modřan a jeho synovi Augustinovi a jejich dědicům. Podle zápisu o tomto právním aktu šlo „o dvůr s dědinami, lukami, pastvinami, lesy, luhy i dielem Vltavy, kterýžto diel od dávna příslušie k tomuto dvoru v Hodkovičkách…“. Václav z Modřan i jeho syn Augustin ale brzy zemřeli a Augustinova vdova prodala hodkovičský dvůr svému švagrovi (Augustinovu bratrovi) za 100 kop grošů.
Z neznámých důvodů a za nezjištěných okolností se vesnice Hodkovičky znovu dostala do vlastnictví Nového Města, roku 1547 pak do majetku novoměstského špitálu sv. Bartoloměje. Novému Městu navíc v roce 1584 postoupil císař Rudolf II. i vrchnostenská práva nad vsí Hodkovičky, která si do té doby ponechával. Poplužní dvůr byl ovšem v této době pustý. V padesátých letech 17. století zde bylo pouze 8 domů, 4 selské a 4 chalupnické. V 18. století se Hodkovičky spojily s Horní Krčí v jeden statek špitálu sv. Bartoloměje, u něhož zůstaly až do roku 1831, kdy je koupil rytíř Karel Půlpán z Feldštejna.
V roce 1843 stálo v Hodkovičkách jen 19 domů a žilo zde pouhých 122 lidí. Již zmíněný mezník v historii Hodkoviček, připojení k Praze, se konal až o 79 let později (v roce 1922), za tu dobu zde přibylo pouhých 108 domů a jeden tisíc obyvatel.
Vzhledem ke své poloze poblíž Vltavy a značně rozsáhlým zalesněným plochám se staly Hodkovičky výletním místem a byly vyhledávány nejen kvůli zeleni, ale i čistotě ovzduší a klidu. Z tohoto důvodů si tuto lokalitu vybíraly zajímavé osobnosti ke stavbě svých sídel nebo rekreačních objektů. Hodkovičky se proto mohou pyšnit řadou stylových vil navržených významnými architekty. Škoda, že většinu zahradních restaurací, které byly v Hodkovičkách v provozu, známe dnes většinou již jen z dobových pohlednic.
Jedinou ostudnou stavbou je výšková budova Mikrony na rohu ulic Modřanská a Československého exilu. Toto dílo socialistického urbanismu je neblahou vzpomínkou na Husákovu éru a denně obyvatelům Hodkoviček, starých Modřan a přilehlých čtvrtí připomíná, jak je důležité nepřipustit další architektonické paskvily nehodící se, nejen svojí výškou, do vilové zástavby.
PhDr. Blanka FRAJEROVÁ, obyvatelka Hodkoviček