Slavné vily a významní obyvatelé Hodkoviček a přilehlého okolí
Hodkovičky a blízké okolní čtvrti se vždy vyznačovaly dostatkem zeleně a výhradně vilovou zástavbou. Až do 50. let 20. století se zde stěží dal najít činžovní dům. Naopak Hodkovičky a jejich blízké okolí se dodnes pyšní několika významnými vilami a to jak ze strany architektů, tak i investorů. Některé stavby jsou již notoricky známé, jejich historie a fotografie byly uveřejněny v knihách nebo v tisku. Jsou zde však i jiné, které zůstaly neprávem v pozadí. Často i proto, že je nestavěl věhlasný architekt, žili v nich však zajímaví lidé. Cenné pak bývá zejména jejich svědectví, jak zmíněné lokality vypadaly i fakt, že si je významní jedinci vybírali především kvůli klidu, přírodě a vilové architektuře.
Je tomu tak například u léčitele, nakladatele a autora mysticko – náboženských úvah Bedřicha Kočího. Dnes již přestavěný dům v Zátiší s kdysi ohromnou zahradou je významný především faktem, že v něm bydlel od roku 1904 právě Kočí a že si, přes úskalí tehdejší dopravy, vybral zrovna toto místo:
„Vila sama o sobě nebyla nic vzácného, vystavěná docela běžným stylem, takže se nijak nelišila od dalších asi deseti vil, které tehdy tvořily celé Zátiší. Co mi však na prvý ráz učarovalo, byla zahrada v rozloze asi 10.000 metrů čtverečních. Za zahradu i s vilou dal jsem 13.000 korun. Jediné spojení bylo parníčkem do Braníka – vždyť elektriky měly u Národního divadla svou konečnou stanici a z Braníka se muselo přes kopec dobrou půl hodiny pěšky. Ale ani tato nevýhoda nedovedla odradit ty, kdož se sem jednou podívali, aby se sem nevraceli častěji. Pražská paroplavební společnost končila své jízdy v deset hodin, opozdilci museli pak přes celý Braník a Podolí šlapat pěšky. Bylo to opravdu Zátiší, vzdálené města a všeho života, zapomenutá končina….“
píše B. Kočí ve svých pamětech. Přesto půvaby výletního místa a Kočího zahrady zalesněné tak, že se do ní chodilo na houby vyhledávali vzácní hosté neustále. Do Zátiší pravidelně docházel například básník Jaroslav Vrchlický, sochař Ladislav Šaloun (mimo jiné autor Husova pomníku na Staroměstském náměstí), politik a zakladatel časopisu Čas Jan Herben, cestovatel, botanik, etnograf a významný český znalec kaktusů Alberto Vojtěch Frič a mnoho dalších.
Význam B. Kočího spočívá především v tom, že se jako nakladatel zasloužil o lidové vydání Babičky Boženy Němcové za 15 krejcarů. Širokým vrstvám zpřístupnil také Palackého Dějiny, vydával spisy Máchy, K. H. Borovského, Tyla, knihy a pohlednice
Fischerové- Kvěchové, vytiskl Jansovu Starou Prahu, ale i dobrodružné romány Julese Verna a další a další. Asi od roku 1923 byl Kočí také uznávaným léčitelem, měl uzdravit téměř čtyři tisíce pacientů, mezi nimi i některé lékaře. Konec jeho kariéry přinesla až změna politických poměrů po roce 1948.
Nedaleko odtud se nachází novorenesanční vila sochaře Jana Hány s přilehlým ateliérem a zahradou zdobenou Hánovymi sochami. Profesor Hána, představitel české klasické figurální školy, vynikal především v lyrické plastice a sochařskými díly spojenými s architekturou.
Hánova vila spolu s letním zámečkem nazvaným Lalotta patří mezi nejpůvabnější stavby v této čtvrti. Krásná Lalotta postavená v roce 1888 továrníkem z Děčína Hansem Kropfem ovšem skrývá pohnutý osud jednoho ze svých pozdějších majitelů. Svého času patřila JUDr. Přemyslu Šámalovi, kancléři T. G. Masaryka a prezidenta Beneše. Po německé okupaci byl Šámal zatčen gestapem a zemřel na útrapy vězení. Syna Jaromíra popravili Němci za heydrichiády, snachu poslali do Osvětimi, vnuk Jiří s vnučkou Alenou byli odvezeni spolu s lidickými dětmi do Německa a dáni na převýchovu. Obě děti se však po válce se svou matkou setkaly. Jiří ale zahynul po úraze, Alena později emigrovala a starala se o i svoji náhradní německou matku.
Úspěšný pražský drogista František Vítek patří dnes k málo známým osobnostem a jeho vila k opomíjeným stavbám a to i přesto, že její jméno Bellarie (později počeštěno na Belárie) dalo název celé kolonii okolních domků a jedné z tramvajových stanic. Vítek, mimo jiné majitel proslulé drogerie ve Vodičkově ulici, nechal vilu postavit v roce 1917 a zároveň v témže roce zakoupil na severozápadním svahu Modřan pozemky a zřídil na nich rozsáhlé zahradnictví. O tom, jak pěkné prostředí muselo v této lokalitě být a proč si ji vybral svědčí právě název Vítkovy vily. Z latiny by se belle aer přeložilo jako „krásný vzduch“. Také Františkovi Vítkovi ukončil plány komunistický puč, zahradnictví bylo znárodněno, část rozparcelována zahrádkářské kolonii, vila přestavěna. Ale „belle aer“ by nám tady mohl zůstat, žádný režim by neměl mít moc si ho přivlastnit a zničit přelidněním a výškovými domy.
K naopak nejproslulejším hodkovičským skvostům patří bezesporu Fričova vila. Právě zde se sešly dvě významné osobnosti – architekt Ladislav Žák a stavitel, filmový režisér Martin Frič. Rozsáhlý pozemek ve stráni dostal Frič od své babičky, funkcionalistickou vilu zde nechal v letech 1934 – 35 postavit po té, co se oženil s herečkou Suzanne Marwille a jeho byt na Vinohradech byl pro novomanžele a dvě vyženěné dcery malý. Méně známou zajímavostí je Fričův srub, který mu v horní části parcely postavily barrandovské ateliéry a který umělci sloužil jako pracovna. Ten po režisérově smrti připadl jeho nevlastní dceři Martě, herečce a tanečnici. Marta Fričová ho později dala přestavět na vilku ve které žila do konce svého života. Původní Fričovu vilu zdědila druhá nevlastní dcera Eva, pozemek byl předělen plotem, takže vznikly dvě samostatné parcely.
Fričova vila ve tvaru podélného kvádru se zaoblenými rohy se natolik líbila herečce Lídě Bárové, že si od Friče půjčila dokumentaci a oslovila stejného architekta. Proto je její bývalá vila v Praze 6 tak nápadně podobná Fričově.
Obdobně je ceněná a známá rondokubistická vila Na Lysinách, kterou pro Antonína Hořovského navrhl v letech 1921 – 1922 architekt Pavel Janák. Na výzdobě fasády a interiéru se podílel malíř František Kysela. Původně se však jednalo o větší areál ve kterém kromě hlavní dominanty – vily – byl ještě dům správce a zahradní domek se skleníkem od stavitele Loudy z roku 1940. Spolu s Fričovou vilou je nejčastěji uváděna ve všech materiálech týkajících se Hodkoviček.
PhDr. Blanka FRAJEROVÁ, obyvatelka Hodkoviček